Už od malička věděl, že hudba je jeho vášeň. Do první kapely se po konkurzu dostal ve 13 letech a pamatuje si i výši svého tehdejšího honoráře za vystoupení. Petr Bende (45) v rozhovoru pro iDNES.cz však promluvil nejen o muzice.

Jak se daří vaší slivovici? Prý se s otcem věnujete rekreačně její výrobě.
Já pocházím z Moravy a z místa, jak s oblibou říkám, na pomezí vína a slivovice. Není to jen táta, který přikládá ruku k dílu, ale hlavně máma, která má každou švestku v ruce a připravuje celý nálev. Specialitou je naše receptura vynechání cukru a doslazování naložených švestek medem. Celé to dává dohromady jedinečnou domácí atmosféru již od mého dětství. Samozřejmě pomáháme se sbíráním, je to vždy běh na dlouhou trať. Až je vše hotovo, jede se do pálenice, a tak začíná obřad. Nakrájená slaninka, celý den se čeká, jaký bude výsledek a následně se koštuje.

Váš otec byl ostatně ten, kdo stál u zrodu vaší hudební kariéry. Máte příležitost si občas spolu „zajamovat“?
Táta s mámou mě celý život dávali možnost se jednak vzdělávat v muzice, a taky mě směrovali k tomu moci ji dělat a mít na to dostatečné domácí zázemí. Je málo rodičů, kteří vydrží celé dětství syna, který od pěti let pořád hraje na bicí nástroje. Jsem za to moc rád, vděčím jim za mnohé a ta volnost, možnost a cesta, kterou mi umožnili, mě pak nasměrovala k první kapele už ve třinácti a následnému založení kapely vlastní již v roce 1997. Prošel jsme za svůj život asi všemožnou hudbou. Od dechovky přes punk, alternativu, bigbeat, až jsem našel svoji cestu v autorské muzice, která je pro mne dnes již prioritou, životní cestou a jsem rád, že mám své posluchače a fanoušky, kterých si vážím.

Určitě máte coby muzikanti duší i tělem doma sbírky všelijakých hudebnin.
Od malička jsem měl kolem sebe různé hudební nástroje, zesilovače, kytary, basy, bicí, klavír. Vše to byly moje hračky a kdykoliv jsem se k něčemu přiblížil, mohl jsem si zahrát. Navíc mě to od malička fascinovalo. Všechny ty tóny, zvuky, rytmus. Pamatuji si na první kazetu kapely Kiss z roku 1976, kdy jsem jako malý vnímal ten obrovský zvuk a bylo jasné, že nikdy nebudu chtít být astronautem, popelářem nebo kovbojem, ale bubeníkem v rockové kapela. To se mi pak opravdu ve třinácti povedlo a dodnes jsou bicí mým hlavním nástrojem. I když pak nastoupil klavír, který jsem studoval a vlastně to trochu celé teď převyšuje kytara a další strunné nástroje.

Máte nějakou sbírku kytar? Nebo táta?
Táta má několik kytar, které máme v jeho sbírce a věnoval mi svoji letitou basu, kterou teď já používám při natáčení ve studiu. Jedna elektrická kytara má zvláštní příběh. Je to stará Iriska, kytara, na kterou jsem se učil první akordy, přes zesilovač Tesla. Pak jsem měl na prvním místě bicí, a tak se táta jednoho dne rozhodl kytaru prodat.

Jak šel čas a já začal skládat první písničky, tak přibývalo mých kytar a dodnes jsem jich nasbíral hned několik. Je to tak, že jsem žádnou kytaru, která prošla mým životem, neprodal a je to jako taková procházka mým životem vzpomínek, jelikož na každou z nich vím, jakou píseň jsem napsal. A tak přišel den, kdy jsem řekl tátovi, jestli neví, komu tu „moji“ první kytaru prodal. On věděl a podařilo se ji nakonec koupit zpět. Jsem za to moc rád. Mám všechny a sbírka kytar, které jsem mojí hudební cestou potkal, je tak celá.

Budou vaši synové pokračovateli hudební tradice?
Oba se věnují naplno sportu. Jeden hraje hokej a druhý plave. Jsem rád, že se v tom našli. Co se týká hudebních vloh, tak je mají oba, poslouchají hodně muziku a i mě obohacují o nové trendy, které právě v jejich věkové kategorii letí. Mladší syn hraje na kytaru a věřím, že u toho se již udrží. Právě nedávno jsme byli na výletě, a mohli jsme si tak společně s oběma zahrát a zazpívat několik písní u táboráku.

Máte staršího bratra, jak spolu vycházíte? Vzpomenete si na nějakou společnou lumpárnu z dětství?
Můj brácha je o devět let starší a vždy byl spíše mým ochráncem, pomáhal mi a jsme rádi spolu stále. Dělal profesionálního hasiče a někdy v úvodu devadesátých let jsem s ním mohl do jeho práce. Poznávat ta velká auta, oblečení hasičů a vidět vše úplně zblízka. Bylo to jedinečné a dodnes na to vzpomínám.

 

Jste jedním z mála finalistů soutěže SuperStar, kdo se od té doby živí výhradně hudbou. Co jste vlastně dělal v dobách, kdy tomu tak ještě nebylo?
Prvotně si moc vážím, že se můj životní koníček stal mým povoláním, a můžu tak svobodně tvořit a mít tu možnost. Věnuji se muzice od svých třinácti let a již v té době jsem po konkurzu, kdy jsem se dostal do první profi kapely, měl svůj honorář. Pamatuji si na svých prvních sto korun za vystoupení.

Vyučil jsem se truhlářem, jelikož jsem se bohužel nedostal na brněnskou konzervatoř a po střední jsem ještě zůstal na maturitním oboru stavební školy v Brně. V Brně jsem působil v několika skupinách, ale spíše alternativního rocku. Pak se mi myšlenky přemítaly ještě zkusit po maturitě JAMU na bicí nástroje. Připravoval jsem se dokonce u pana profesora Šumpíka, že bych to zkusil, ale přišla nabídka do kapel z Třebíče a bylo pro mě rozhodnuto.

Ale samozřejmě jsem měl několik povolání. Hned po vyučení jsem dělal ve firmě eurookna a pak následně na doporučení přešel do velké firmy jako obchodní zástupce na stavební doplňky, lepidla, tmely. Také jsem byl obchodně pár let v potravinářském odvětví jako obchodní zástupce. Ale po celou době jsem aktivně hrál třeba naráz v pěti kapelách, skládal, měl svoji skupinu a na volné noze jsem vlastně od roku 1998.

Dnes jste svým pánem, dokonce zaměstnáváte několik lidí, jste nejen producentem ale někdy i produkčním. Jak to všechno zvládáte?
Když se člověk věnuje své zálibě, která vás začne živit, ví, že to není procházka růžovou zahradou. Ale spousta času, běh na dlouhou trať a hlavně stálý život v nejistotě, co bude za rok, za měsíc, za den dva. Mám kolem sebe skvělý tým, dlouholetou skvělou produkční, roadmanagera pro kapelu a další úžasné lidi, co mi pomáhají. Nejsem na to sám, to bych úplně nezvládl, ale hlavní věci již dlouhá léta komunikuji osobně a pořadatelé to jistě ocení.

Snažil jsem se dívat vždy dopředu, vymýšlet, skládat, investovat do sebe, do vzdělání, hudebních nástrojů, koncertů a turné. A i když byly chvíle, kdy jsem neměl třeba to potřebné zapálení, zázemí, nebo nebyl úplně na té správné vlně autorství, pořád jsem šel cestou kupředu a snažil se tomu dát co nejvíce.

V každém životě nás to vede jednou nahoru a zase dolů. Důležité je ale jít dál svojí cestou, nenechat se rozhodit a mít zase co nového nabídnout. V tomto úhlu mám radost, a věřím, že když se ohlédnu, vidím kroky, které jsem dělal, a cítím, že měla nějakou váhu a hlavně, že jsem nesešel z cesty. Stále vím, že mě mnohé ještě čeká. Je třeba vážit si všeho, co se děje, že můžu, jsem ve zdraví a můžu dělat to, co mě od dětství baví, co jsem si vysnil a co mi přináší pocit radosti.

Za co nejraději utrácíte?
Jako každý muzikant asi za hudební nástroje a různé doplňky. Začal jsem používat různé krabičky, které pomáhají zvuku kytary, looper, kde můžu nahrávat živě na koncertech bicí nástroje a perkuse. Je to nekonečný proces a díky tomu, že jde technika hodně dopředu, tak se i každý muzikant musí posouvat technicky. Baví mě sledovat, co je kde nového.

Opustil jste muzikály. Možná přišel čas na nějaký vlastní velký projekt?
Muzikál jako takový mám moc rád a neříkám, že někdy nepřijde čas na nějaké vrácení se do těchto vod. Těším se a třeba přijde nějaká nabídka, která mě osloví tak jako Hamlet, který byl pro mne v Divadle Kalich jedinečný. Pak jsem ale zvolil cestu s kapelou a svými autorskými projekty, a to se již časově nedá muzikálu věnovat naplno. I když jsem měl mnoho krásných nabídek.

Věnujete se písním Petra Nováka. Můžete nám popsat, jak tento projekt vznikl?
Zhruba před patnácti lety jsem se potkal s textařem Ivo Plickou. Už tehdy jsem mu předal myšlenku, že bych se rád chopil písní Petra Nováka, které se mi vždycky líbily. Domnívám se, že jim v dnešní době chybí nový přednes, který by si zasloužily. Dlouho jsem tu myšlenku nosil v hlavě a minulý rok jsem konečně vyřešil práva a oslovil tým lidí, kteří mají hudební srdce a velmi dobře se s nimi spolupracuje.

Hlavním nápadem bylo prolnout tyto skladby s klasickým symfonickým orchestrem. Hudebník a skladatel Jan Lstibůrek napsal skvělé aranže k patnácti písním Petra Nováka, které jsem vybral a premiéra byla v říjnu 2022 s Filharmonií Hradec Králové pod taktovkou Stanislava Vavřínka. Vznikl krásný, intimní projekt, který přináší příběhy písní Petra Nováka v novém aranžmá. Záznam byl nahrán a budeme s ním dále pracovat a třeba vyjde na albu. Rád bych pozval všechny 7. listopadu do Divadla Hybernia, kde s Filharmonií Hradec Králové představíme tento projekt širokému publiku v Praze. Moc se na to těším.

Pokud má muzikant za sebou na pódiu tak velký orchestr, musí to být pro něj nezapomenutelný zážitek.
A k tomu zážitku ještě připojte obrovské množství hudební energie. Pocit, že vystupuji s jinou hudební sestavou, s písněmi někoho jiného, je nepopsatelný. Následovaly neskutečně dlouhé potlesky, které jsem v minulosti nikdy nezažil.

Rád bych ale nabídl tento projekt lidem i do menších sálů a klubů, takže budeme s mojí kapelou pracovat na akustické úpravě písní Petra Nováka. Ivo Plicka mi poslal i nové texty a dva z nich mám již zhudebněné a taky připravujeme jednu upravenou píseň Petra Nováka jako singl v dnešním aranžmá. Mám radost, že na tomto projektu můžu pracovat, ale samozřejmě své autorské písně hodlám také dále rozvíjet a čeká mě natočit několik novinek a doufám v budoucnu i nová deska.

Možná vás dva spojuje víc než jen křestní jméno.
Mám písně Petra Nováka moc rád a přátelství s Ivem Plickou a povolení od dědičky práv paní Jakoubkové, kterého si moc vážím, mi dalo jasný signál, že můžu tyto písně dál zpracovat a připomenout.

Smeknout klobouk, být součástí, a také být pokorným průvodcem pro další generace – to je mojí hlavní myšlenkou. Navíc mám pocit jako by bylo v písních společné souznění, podobné smýšlení o životě a muzice. Rád bych svým hlasem, svým přednesem, citlivě posluchače provedl příběhy písní a také niterně prožil tyto nezapomenutelné hity.

Vaše křestní jméno vás dalo dohromady ale ještě s dalšími Petry z branže...
Často vzpomínám na Petra Muka a jeho krásné přijetí hned po SuperStar a vždy vlídné slovo. Vždycky jsem měl pocit, že si máme co říct. Spojení Petrů v hudební branži je vůbec úžasné. Ať už vzpomenu na Petra Jandu, který je skvělý, rádi se vidíme a společně s Petrem Nagyem mi v roce 2016 pokřtili mé autorské album. A třeba nedávno jsme se potkali s Petrem Kolářem a stále je to skvělé kamarádské setkání. Tak někdy třeba uděláme ze sestavy Petrů nějakou kapelu nebo společný koncert.

Roky jste vystupoval na koncertech Věry Špinarové. Dala vám do života nějakou radu?
Poprvé jsme se setkal s Věrkou ve Zlíně v roce 1996 na festivalu a na tento okamžik nejde zapomenout. Když mi předávala hlavní cenu v kategorii zpěvák, tak mě před celým divadlem plácla přes zadek a řekla zásadní větu: Ne, že přestaneš zpívat! To jsme ještě nevěděli, že spolu budeme zpívat, že budu hostem na mnoha koncertech, turné a ona zase na mém vánočním koncertu, a že se naše životy propojí rodinně i přátelsky. Krásné dlouhé roky po jejím boku byly úžasné a jsem za to moc rád a děkuji. Jí nahoru i jejímu synovi Adamu Pavlíkovi. Mám ještě jednu písničku, kterou jsme s Věrkou společně nazpívali a nikde nevyšla. Tak třeba někdy přijde její čas.

Ještě nějaká zásadní spolupráce ve vašem hudebním životě?
Dalším nezapomenutelným momentem v mojí hudební cestě byl den, když mi jednou zazvonil telefon a na druhé straně se ozvalo: Ahoj Petře, tady je Karel Gott, nechceš mi napsat písničku? A tak se stalo. Napsal jsem skladbu, Tomáš Roreček ji opatřil po mém oslovení textem a byla na světě. Společné dny příprav u piana, nad aranží, ve studiu, telefonáty nad texty a vznikla píseň, kterou si Karel oblíbil a vyšla na jeho albu. S mojí kapelou jsme ji pro něj s pokorou natočili. Pro kapelu a mne jako muzikanta a skladatele je to obrovská pocta. Jsem rád, že jsem mohl být nablízku a neskutečně si vážím toho, že si právě Karel Gott všiml mé autorské tvorby.

A co Bára Štěpánová a poslední dva singly Tisíce cest a Dezertér?
Krásná spolupráce, která se proměnila v přátelství. Jsem za to moc rád. Báru jsem pozval v minulém roce jako hosta do videoklipu k písni Tisíce cest. V hlavní roli však neúčinkuji já, ale fanynka, která mě ve videoklipu pronásleduje, a dokonce několikrát naklonuje! Této netradiční role se ujala právě Bára Štěpánová.

S Bárou se známe dlouhá léta a jsem moc rád, že přijala mou nabídku a že se zhostila této role po svém. Při natáčení panovala opravdu veselá nálada a užili jsme si to naplno. Spolupráce s Bárou Štěpánovou však jedním videoklipem nekončila a pozval jsem ji jako hlavního hosta na své tradiční vánoční turné, kde jsme společně zazpívali a v letošním roce dali dohromady písničku, která zazněla na turné. Jmenuje se Dezertér. Stařičká píseň Dušana Vančury a Miloše Dvořáčka, kterou navrhla právě Bára a já jí mohl vdechnout novou aranž s mojí kapelou a cimbálovou muzikou Gromba. Oba videoklipy najdete na mých webovkách.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/zpevak-petr-bende-rodina-prace-hudba.A230519_131114_lidicky_zar