Po pěti letech vydal loni na konci roku své čtvrté studiové album Restart. Kromě toho, že slovo v názvu je zvukomalebné, chtěl sdělit, že je považuje za jakýsi nový začátek. Nic ale předtím neuťal. Pracoval, vydal několik tematických alb a především koncertoval.

Bende je pilný. Svou práci velmi dobře ovládá, což je dáno třeba tím, že naživo i ve studiu zpívá s jistotou a intonačně dobře, má velmi dobrou výslovnost a dovede skladby pro album zaranžovat tak, že je z nich přívětivý pop, který by z fleku mohla ve svých rotacích hrát i ta nejkomerčnější tuzemská rádia.

Restart přináší tucet písní, které se pohybují na pomezí rocku, popu a folku. Podstatnou roli v jejich zvuku hraje akustická kytara, přínosem je nárazová přítomnost violoncella a cimbálu, též elektrická kytara a samozřejmě jistá rytmika.

Nad hudební složkou desky ale vládne Bendeho zpěv. Prezentuje, jak hezkou barvu jeho projev má a s jakým přehledem své písničky interpretuje. V tomto ohledu zcela naplňuje pojem „profilová nahrávka“.

Většinu textů napsal Tomáš Roreček. Tento zkušený autor se snažil obloukem vyhnout tradičním klišé, což se mu v zásadě podařilo. Možná je v některých momentech pro českou popovou scénu až příliš tajemný a druhoplánový, nicméně albu to prospívá třeba jako další doklad toho, že je nahrál stále talentovaný a nyní již i poměrně zkušený hudebník.

Některé písničky se vytrácejí

Bende nabízí písničky, o jejichž síle je přirozeně přesvědčen. Faktem nicméně je, že nejsou povšechně tak vyrovnané a silné, aby vytvořily nezapomenutelnou sérii. Restart, Utonout, Tequila, Živí to nepřežijem či Přímý zásah jsou výraznější, první dvě jmenované mají až hitové parametry.

Další jsou ale přece jenom zaměnitelné a vedle jmenovaných se tak trochu vytrácejí.

Cesta, po které poctivý hudebník Petr Bende kráčí, je nepochybně správná. Jeho album nicméně volalo po materiálu, který bude melodicky semknutý tak, jak je zvukově a textově.

Autor: Jaroslav Špulák, Právo