Ostrava mi trošku připomíná rodnou vesnici, kde se všichni znají, říká Petr Bende, který zakotvil v Porubě
Petr Bende plus Ostrava je rovnice bez žádné neznámé. To je prostě realita. Už několik let totiž tento všestranný muzikant bydlí v moravskoslezské metropoli, jež mu přináší spoustu nevšedních zážitků, které se následně odrážejí v jeho tvorbě. V následujícím rozhovoru pak Petr Bende mimo jiné odhaluje, jakou radu slýchával od Věry Špinarové, a hovoří o svém aktuálním albu reSTART.
Jak vypadá momentálně tvůj hudební den?
Blíží se prázdniny, takže máme před festivaly a letními akcemi, na které se moc těším. To je takové gró roku. Když skončí vánoční šňůra, tak už od ledna připravujeme další vánoční šňůru a do toho se mísí koordinace letních akcí. Asi před pěti lety jsem celou agenturu vzal pod sebe a funguji jen se svou produkční a s road managerem, který se mi stará o kapelu. Je to nejrychlejší možná cesta a pořadatelé koncertů to oceňují. Co se týká nových písní, tak si teď nechávám určité volno, i když od ledna asi šest, sedm nových věcí mám. Ale každé album je u mě dlouhodobější záležitost, nechci točit desku za deskou. Musím najít nějaký koncept.
Můžeš ve stručnosti tvé stále aktuální album reSTART představit těm, kteří jej dosud neslyšeli a znají třeba jen tvé dřívější písně a nejznámější hity (Nad horú svítá, Anděl perutí mách)?
Deska vznikala v podstatě pět let. Vybírali jsme asi ze čtyřiceti věcí. Začal jsem skládat trochu jiným způsobem, cíleně jenom hlas a akustická kytara, aby vše sedělo pohromadě a nepotřebovalo nějaké velké aranžmá. Cílem bylo, aby ta deska byla taková písničkářská, vzletná, očistná. Chtěli jsme ji vyčistit od nějakých přeplácaných aranžmá.
Přesto je toto album žánrově pestré, protože zde najdeme jak rockové, popové, folkové, ale třeba i country elementy. Měl jsi tento záměr hned od počátku, nebo to prostě vyplynulo z toho, jak jsi postupně skladby připravoval?
Já tu pestrost nosím v sobě, u mě je to o přirozenosti. I proto vystupuji na koncertech s různými sestavami spoluhráčů. Nemám rád jednotvárnou desku, každá daná skladba potřebuje mít svůj pocit, okamžik, svou energii, kterou se do ní snažím dávat.
K těm sestavám se ještě dostaneme, ale když už jsme u té žánrové rozmanitosti, nemáš pocit, že ta do jisté míry může být i na škodu? Dnes se spíše preferuje trend dělat vše co nejjednodušeji, aby to bylo pro posluchače co nejméně komplikované…
Já si myslím, že toto album koncepčně zapadá do sebe nejlépe z těch, která jsem za poslední dobu natočil. Když jsme s Milanem Cimfem dělali první dvě desky, tak tam byly ostřejší a razantnější střihy, v tomto případě jsem se držel v písničkářské poloze. Myslím si, že tato deska opravdu drží pohromadě.
Už jsi uvedl, že jsi písně připravoval pět let, takže když se na skladatelský proces podíváš zpětně, máš pocit, že třeba v určitém období vznikaly písně s určitou náladou, řekněme třeba že písně nejstaršího data jsou melancholičtější, zatímco ty nejnovější jsou spíše veselejší, rockovější? Anebo v konečném výsledku není zas tak patrné, kdy jsi danou skladbu začal tvořit?
Samozřejmě jsou tam zaznamenaný události, které člověk prožívá. Jsou tam odkazy na agenturu, moji kapelu, rodinu, děti. Všechny tyto body se tam prolínají, včetně myšlenek o smrti, kterými se v textech zabývám. Jsou tam radostné, ale i bigbeatové věci, které mi evokují festivaly. Takže ruku v ruce to jde s tím, jak člověk žije… Já jsem pouze zapisovatel toho, co slyším v hlavě. To není ryzí skládání. Ty věci prostě přicházejí a já je slyším od začátku do konce, včetně melodie a aranžmá, která tam chci dodat. I když teď jsem aranže nechal na producentovi Daliboru Cidlinskému, kterého jsem si vybral…
Jak významnou roli sehrál v souvislosti s novým albem právě producent Dalibor Cidlinský Jr.? V čem konkrétně ti byl nejvíce nápomocný, v jakých momentech jsi ho nejvíce (ne)poslouchal?
Producent desky musí být hlavně člověk, kterého znám. Špatně si zvykám na neznámé lidi ve studiu. Pokud spolupráce mezi vámi nefunguje, nezaznamenáš ten správný okamžik. Dalibora jsem si vybral díky jeho písničkářskému duchu, známe se spolu už od devadesátých let, ještě z mých folkových začátků. Hrával s kapelou svého táty na bendžo a dělal různé hudební fúze napříč žánry. Spolupráce probíhala tak, že já jsem natočil akustické kytary a zpěv a Dalibor tomu dal to gró. Věřil jsem mu, ve většině věcí jsme se ani neopravovali. Což je výhoda, když si právě s tím producentem sedneš. Jinak kromě bubeníka Pavla Břízy jsem tentokrát nevyužil na desce nikoho z mé kapely, basu natáčel Daliborův bratr Jan Cidlinský, elektrické kytary pak Pepa Štěpánek, což je kytarista například od Radůzy, který má úžasný styl a navíc pracuje s nepřeberným množstvím hudebních nástrojů od elektrických kytar, steel kytar až po mandolíny a mandoly. Nakonec tedy vznikl takový akusticko-bigbeatový projekt, ve čtyřech, pěti lidech.
A můžeš prozradit nějaký detail, z něhož je patné, že kdyby byl producentem někdo jiný, tak daný moment, daná skladba zní jinak?
Titulní skladba reSTART, kterou jsem měl v hlavě úplně jinak. Ale on tam dodal vhodné samply a tleskání, díky čemuž tu skladbu tak o sto osmdesát stupňů povýšil.
Zdroj: www.ostravan.cz
